Pražské dialogy ® Sociálně demokratické impulsy →  číslo 3. Editorial Mirko Hempel Přáním, které se pro zastoupení Friedrich-Ebert­-Stiftung v České republice pojí s tímto již třetím vy­dáním Pražských dialogů, je poskytnout další impulzy do živé debaty o aktuálních českých, německých a evropských otázkách. Vladimír Špidla, bývalý premiér a evropský komisař, uvažuje ve své stávající funkci jako hlavní poradce českého ministerského předsedy v tomto čísle nad cíli aktuální vládní koalice, jejími šancemi uspět a hodnotí ji zároveň také ze sociálně demokratické perspektivy. Katastrofální účast v evropských volbách v České republice a na Slovensku a z toho plynoucí volební výsledky analyzuje a komentuje s přihlédnutím k perspektivě sociální demokracie novinář Jaroslav Bican. Anna Kárníková, členka Oranžového klubu, reaguje ve svém článku na aktuální kontroverzní diskuze, které se rozhořely na základě iniciativy města Prahy regulovat určitým způsobem prostituci. Představuje dva zahraniční modely, jak lze jako společnost k pro­stituci přistupovat, a nastiňuje, které otázky je nutné si zodpovědět, než se k nějakému typu regulace přikloníme. Jak by se sociální demokracie měla stavět ke KSČM, není horkým tématem debat jen uvnitř ČSSD. Zatímco si striktní zastánci bohumínského usnesení nedokáží s KSČM přestavit spolupráci žádnou, natož pak koa­liční, nevylučují části české sociální demokracie per se především na regionální úrovni pragmatické spojení. Lucie Válová, nová předsedkyně Mladých sociálních demokratů, ve svém článku upozorňuje v tomto kon­textu na nutnost soustředit se napříč politickým spek­trem hlavně na urgentní problém prekérních životních poměrů v Česku a požaduje místo abstraktních diskuzí pragmatická a rychlá řešení. Také v tomto vydání jsme pro Vás kromě článků českých autorů připravili příspěvky ze společen­sko-politických diskuzí vedených v Německu. Eva Senghaas-Knobloch žádá vznik nové iniciativy za důstojnou práci a diskutuje aspekty s tím spojené. Jürgen Habermas a Jürgen Mittag se ve svých člán­cích věnují otázkám transnacionalizace demokracie a nové epoše evropských politických stran. Michael Müller vnímá dobu, ve které žijeme, jako antropocén – vychází přitom z teze, že člověk změnil prostředí, ve kterém žije natolik, že Země je v současnosti ze všeho nejvíce lidským systémem s integrovanými ekosystémy. Přeji všem čtenářkám a čtenářům našeho třetího vydání inspirativní čtení. Autor je ředitelem zastoupení Friedrich-Ebert-Stif­tung v České a Slovenské republice. Naslepo – české pokusy o regulaci prostituce Anna Kárníková Praha se již poněkolikáté snaží prosadit s ná­vrhem regulace prostituce. Všechny dosavadní návrhy jsou přitom skvělými příklady(slovy Vladimíra Špidly)„špatné výrobní praxe“. Jsou příkladem politiky, která neví, co přesně reguluje, a cíl formuluje povrchně. Hodnotový kompas selhává. Právě důkladná úvaha a společenská diskuse o tom, co podle nás prostituce je a jak s ní chceme do bu­doucna naložit, v České republice zatím chybí. Zatím jediný pokus tímto směrem podnikly Barbara Havel­ková a Blanka Bellak-Hančilová ve své nedávno vyšlé publikaci(Co s prostitucí? Veřejné politiky a práva osob v prostituci, SLON, 2014). V Evropě si v současné době konkurují dva zcela odlišné modely regulace prostituce. Každý z nich zároveň reprezentuje komplexní úvahu o tom, co prostituce je a jaké místo má mít v naší společnosti. V centru obou modelů navíc stojí osoby v prostituci, jejich práva a jejich ochrana – v českém přístupu naopak převládá represe. Český model nejde ani jednou ani druhou cestou také proto, že koherentní odpověď na základní otázky nezná. Prostituce je v něm vnímána ploše a s konzer­vativním nádechem – sice jako běžná výdělečná čin­nost, která je však zároveň nežádoucí a nese s sebou stigma. Ztělesňuje tak známý paradox: poskytovat sexuální služby je zavrženíhodné, kupovat si je je společensky akceptovatelné. Reglementovat, zdanit a zneviditelnit vytlačením z veřejných míst – to jsou je­diné zřetelné cíle českých pokusů o regulaci. Naprosto chybí perspektiva osob v prostituci – regulace nebere v potaz jejich zranitelnost, práva ani důstojnost. Tento přístup se pak promítá do technických detailů regulace, například tak, že je vůči osobám v prostituci asymetricky represivní(návrh z roku 2013 například předpokládá devatenáct správních deliktů pro osobu provozující prostituci a pouze jeden pro klienty). Jaké otázky si tedy musíme zodpovědět, pokud chceme prostituci regulovat? Je prostituce práce jako každá jiná? Holandský model vychází z premisy, že prostituce je běžná výdělečná činnost, která má svá pravidla a rizika, což se zrcadlí i v jazyce, který operuje s ter­míny jako je sex worker nebo sex industry. Sexuální pracovnice a pracovníci jsou vnímání jako osoby vědomě a aktivně ovládající svou situaci. Diskurs sex workers s sebou nese profesní hrdost, v Holandsku, v Itálii i v dalších zemích najdeme aktivní hnutí sexuálních pracovníků a pracovnic, jejichž cílem je prostituci destigmatizovat. Cílem politiky je proto dekriminalizace a legalizace prostituce jako práce. Švédský model naopak možnost, že by prostituci bylo možné provozovat jako jakoukoli jinou běžnou práci, odmítá. Problematizuje zejména možnost se skutečně svobodně rozhodnout pro prostituci jako obživu a zdůrazňuje častou osobní historii osob v prostituci poznamenanou sexuálním násilím či aktuální materiální nouzi a různé další druhy spole­čenské deprivace. Prostituce ve švédském modelu je tak„volbou lidí, kteří nemají volbu“- zdůrazněna je zejména zranitelnost osob, které prostituci provozují. Švédský model dále interpretuje prostituci z pohledu nerovných vztahů mezi muži a ženami, jako jeden ze symptomů patriarchátu. Cílem švédské regulace je proto společnost bez prostituce, která v jeho logice nutně představuje průsečík mocenských vztahů pri­márně mezi muži a ženami a v jejíž samotné podstatě je symbolické a sexuální násilí, vztahy podřízenosti a autority a vlastnictví druhého člověka. Reakcí politiky je v tomto případě úsilí prostituci odstranit (tzv. abolicionistický přístup), veřejné politiky se zaměřují na poptávku a častým nástrojem je krimina­lizace klientů. Kdo prostituci provozuje, za jakých podmínek a proč? Co vlastně regulujeme? Úzce propojená s výše uvedenou otázkou o povaze prostituce je otázka, jakou podobu v naší společnosti vlastně prostituce nabývá, co že to přesně regulu­jeme. Skutečně je většinovou prostitucí prostituce studentek, které si„nechtěji najít jinou, hůře placenou práci“, jak by se mohlo zdát z mnohých hospodských debat? Kolik žen již zvládlo svou pozici i v současném právním vakuu legalizovat jako OSVČ, jako masérky či tanečnice? Kolik z žen se pro prostituci rozhodlo kvůli neřešitelné sociální situaci – typicky matky samoživitelky či mladí lidé, kteří čerstvě opustili institucionální péči? Kolik osob v prostituci má zkušenost s domácím násilím či sexu­álním násilím, jak často se jedná o situaci spojenou s užíváním drog? O prostituci v České republice víme ve skutečnosti velmi málo, kromě několika terénních výzkumů