Pražské dialogy ® Sociálně demokratické impulsy →  číslo 5. Editorial Thomas Oellermann Také v pátém čísle Pražských dialogů, dokonce už druhém letos, jde o to, dávat ze sociálně demokra­tického pohledu impulzy do debat, které se na nej­různější témata vedou v České republice. Pocházejí na jedné straně od českých vědkyň a vědců, komen­tátorů a komentátorek, na straně druhé je cílem Pražských dialogů zprostředkovávat důležité impul­zy z Německa. Toto číslo vznikalo s vědomím blížícího se sjezdu ČSSD ve dnech 13.-14. března 2015. Tento sjezd je důležitý, nejen protože se koná v době, kdy sociální demokracie nese vládní odpovědnost, ale také pro­tože probíhá po nedávném stranickém referendu. Doma i v zahraničí bude sjezd předmětem komen­tářů a analýz. V Německu zcela určitě. V posledních letech se kontakty mezi SPD a ČSSD velmi zinten­zivnily, v mnoha ohledech docházelo k produktivní spolupráci. V obou politických stranách se konala re­ferenda za účasti celé členské základny. Referenda určitě vedla k posílení vnitrostranické demokracie a přispěla k tomu, aby tvorba názorů a politických pozic v sociální demokracii napříště probíhala s větší otevřeností a s větší participací členek a členů. V časech, kdy jsme ve svém multimediálním„po­řád online“ světě nepřetržitě vyzýváni, abychom sdělovali svůj názor prostřednictvím sociálních sítí, a také váha politických hnutí se měřívá počtem„fo­lloverů“ a„lajků“, vypadá klasický sjezd politické strany trochu jako parní lokomotiva na rychlodráze. Historicky viděno, ale stranické sjezdy vždy přinášejí rozhodnutí. Ke krokům dopředu a k zásadním změ­nám. Na sjezdech se debatuje, vedou se pře, oteví­rají se nové cesty. Počínají nebo odkládají reformy. Jak budou vypadat stranické sjezdy ve 21. století? Stanou se z nich jen rituály, které se budou udržo­vat u vědomí tradice, zatímco důležitá rozhodnutí padnou předem a jinými cestami? Nebo stranické sjezdy nadále zůstanou nejvyšším orgánem, kde se formuluje vnitrostranická vůle? Německy se sjezdu říká„Parteitag“. Překlad slova Tag znamená sněm i den. Zůstanou sjezdy Dnem strany? My, kdo se an­gažujeme v politice, můžeme trendy týkající se sjez­dů s napětím sledovat a spoluvytvářet. Společně s autorkami a autory Pražských dialogů se těším na vaše ohlasy k tématům tohoto čísla. Thomas Oellermann pracuje v Nadaci Friedricha Eberta, je historik, člen SPD a žije v Praze. Přijměme, než bude pozdě Vladimír Špidla Na podzim letošního roku uplyne 70 let od založení Organizace spojených národů. V Bratislavě a Praze bychom si při té příležitosti měli připomenout, že to zároveň znamená sedmdesáté výročí našeho členství v této mírové organizaci. 1. srpna 1975, před rovnými čtyřiceti lety, byl podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, o jehož významu pro dění na tehdejší československé scéně není třeba dlouze hovořit. 1. ledna 1995 formálně vznikla OBSE, ve které jsme svůj členský závazek stvrdili už jako samostatná Česká republika. Nadnárodní aliance vždycky představovaly záruky vyšší autonomie pro ty státy, které se jich zúčastní, na rozdíl od těch, které stojí mimo. Příklad OSN je příznačný. OSN vyrostla z válečného konfliktu, který je vždy na všech úrovních skutečným porušením autonomie suverénních států. Zároveň se zformovala cíleně jako otevřená unie, do které není nikomu přístup navždy zapovězen. Jednoduché poválečné pakty vyhovující obvykle jen nejsilnějším vítězným stranám nahradila vize globální aliance, ve které budou suverénní státy ve vzájemně udržovaném a posilovaném bezpečí. Na principu udržování a prosazování míru vznikla také Evropská unie, jejíž instituce datují svůj počátek zhruba ve stejné době. Navzdory různým obtížím a problémům tvoří EU dnes nejsilnější mezinárodní organizaci na světě a zároveň největší světovou eko­nomiku. Jedním ze základních pilířů české politiky po roce 1989 se proto logicky stalo úsilí, abychom byli její aktivní součástí. Celých osm let od roku 2004 ovšem zejména pravicoví politici jednali tak, jako bychom byli součástí Evropské unie pouze tehdy, pokud se nám to bezprostředně vyplácí. V ostatních případech jako bychom stáli někde vedle a evropská politika se nás vlastně netýkala. Jistým způsobem se chovali, jako by EU byla pouze další mocností na našich hranicích. Prakticky celé naše dějiny jsou přitom sledem in­tegrací. Otázka nikdy nebyla, zda integrace ano či ne, nýbrž jaká bude integrace, jíž jsme právě součástí. Historickou realitou nejen naší země je fakt, že jsme vždycky někam patřili, a vždycky to znamenalo něja­ké závazky. Tvrdošíjná staropanenská autarkie, která se v naší zahraniční politice rozšířila v době působení pravicové reprezentace, tak byla v lepším případě zbožným přáním libertariánských snílků, v horším případě těžko omluvitelným zamlčováním reality. Symptomatické je, že součástí české i českosloven­ské kulturní tradice je kladení si otázky po tom, kam vlastně patříme. Nebo alespoň vymezování se proti tomu, kam rozhodně nepatříme. K hledání kulturní identity samozřejmě patří jakési automatizované intelektuální a zvyklostní přilnutí. Oproti tomu většinou stává ekonomický pragmatismus. Je evi­dentní, že i v této diskusi přemýšlíme o mezinárodní alianci jako o prostoru pro naši autonomní existenci. Na jedné straně stojí naše kulturní hodnoty, na zá­kladě kterých má být naše identita v mezinárodním pohledu rozeznána, na straně druhé kondice naší vlastní ekonomiky, pro kterou hledáme mezinárodně výhodnou konstelaci. Ve skutečnosti nejsou otázky mezinárodních a nadnárodních aliancí nikdy jenom věcí čistě kul­turní afiliace ani hospodářského kalkulu. Je to vždy otázka politického rozhodnutí. Právě proto, že teprve politika, jako metoda rozhodování se, umožňuje zachovat onu vytouženou autonomii. Když Řecko v roce 2001 přistoupilo k eurozóně, byl to důsledek politického rozhodnutí, politický závazek autonom­ního státu. I hledání odpovědi na současnou situaci se proto musí pohybovat v politických mantine­lech. Mezinárodní tlak na to, aby Řecko plnilo své závazky, je ve skutečnosti tlakem na zachování jeho autonomie uvnitř širšího společenství. Kdyby Řecko bylo osobou, a ne státem, může se ve své situaci třeba pokusit vykrást banku nebo spáchat sebevraž­du, aby uniklo věřitelům. Jelikož je členským státem EU, nemůže ani jedno, ani druhé, musí vyjednávat. Vystoupení z eurozóny by pak jeho vyjednávací pozici nejspíš nijak neposílilo. Co to tedy pro nás znamená? Předchozí pravico­vé vlády a jejich vlažný vztah k Evropské unii byly vlastně spíše výrazem neochoty a neschopnosti činit politická rozhodnutí, než snahou o zachování „autonomie státu“. Nerozhodné přešlapování kolem strategických otázek – jako je přijetí eura nebo pří­stup ke společné energetické politice – naše posta-