Pražské dialogy ® Sociálně demokratické impulsy →  číslo 6. Editorial Anne Seyfferth Milé čtenářky, milí čtenáři, od mého příjezdu do Prahy koncem srpna do­minuje debatě jak v mé rodné zemi Německu, tak v mé nové hostující zemi Česku i v evrop­ském Bruselu téma politiky vůči uprchlíkům a otázka spravedlivého, evropského řešení. K této urgentní celoevropské výzvě máme v tomto čísle příspěvek Patrika Eichlera. Otázky ohledně aktuálních otázek světa práce zodpovídá v rozhovoru Josef Středu­la, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů. Jednou z těchto otázek je i postupující digitalizace práce. Procesem digitalizace se zabývá také překlad článku k digitálním technologiím publicisty Jevge­nije Morozova, který komentuje místopřed­seda SPD Thorsten Schäfer-Gümbel. Jaké důsledky ze změn v oblasti práce plynou pro německou stranu, která má ambice být stranou pracujících(SPD), popisují Christina Schildmann und Claudia Bogedann. O její se­sterské straně informuje Jan Šícha ve svém příspěvku o debatě k implementaci nového rozhodnutí o obsazování míst na kandidátních listinách ČSSD, v kterém by členská základ­na měla získat více vlivu než dosud. Kritická polemika Hedy Čepelové a Šárky Homfray se zabývá zákazem souběhu volených funkcí v politických stranách a funkcí představených v zákonu o státní službě. Kateřina Smejkalová píše u příležitosti 90. výročí založení Fried­rich-Ebert-Stiftung v Německu a 25. výročí založení její české pobočky o historii této instituce, o konceptu německých politických nadací a o činnosti Friedrich-Ebert-Stiftung. V rozhovoru vysvětluje Wolfgang Merkel z Wissenschaftszentrum Berlin aktuálně nej­důležitější problémy demokracie, zejména vzhledem ke globálnímu kapitalismu. I k otáz­ce budoucí energetické politiky předkládá­me článek(od Anny Kárníkové). Germanistka Radka Denemarková nám poskytla rozhovor ke své nové knize Příspěvek k dějinám rados­ti, za kterou byla nominována na cenu Česká kniha 2015. Všem přeji napínavé čtení. Anne Seyfferth ředitelka kanceláře v České a Slovenské republice Domnělá výhoda přehlasování Patrik Eichler Kdyby to bylo až v listopadu. Kdyby to bylo až po příštím březnu. Kdyby teď zrovna nebyly za dveř­mi volby. Tak nějak se spolu zřejmě bavili ministři a premiéři visegrádských zemí během jednání o uprchlické krizi. Rozhodnutí nakonec padlo v úterý 22. září 2015 na jednání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci Evropské unie. Odhlasován byl plán, podle kterého si jednotlivé unijní státy mezi sebou přerozdělí sto dvacet tisíc uprchlíků ze zemí postižených válkou. Jde o lidi, kteří už dnes jsou v Itálii a v Řecku. V prvním kroku má dojít k přesídlení 66 tisíc lidí (15 600 z Itálie a 50 400 z Řecka). Zbývajících více jak padesát tisíc lidí má být přesídleno rok potom, kdy zmíněné rozhodnutí vstoupí v platnost. Na každého člověka dostane příslušný stát z roz­počtu EU částku 6000 euro(při dnešním kurzu 165 tisíc korun). Na Českou republiku má připadnout v první fázi 375 lidí, kteří dnes pobývají v Itálii, a 1215 z těch pobývajících v Řecku(při dnešním kurzu 257 580 000 korun). rodiny a vyhnuli se do budoucna problémům, které by přineslo předpokládané slučování rodin. V polském případně převážila – a nutno říci, že předvídatelně – snaha vlády neoliberální, ovšem proevropské Občanské platformy udržet Polsko v integračním jádru Evropské unie. A také mobilizo­vat svoje voliče proti národně konzervativní straně Právo a spravedlnost, se kterou dlouhodobě prohrá­vali v průzkumech veřejného mínění před říjnovými volbami do obou komor parlamentu. Problém vlády slovenské se zjevně stala neschop­nost nejen vyjednávat, ale o důvodech svých poli­tických kroků i jen informovat evropské partnery. Jako doklad můžeme vnímat třeba ostrou reakci předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie v Evropském parlamentu Gianniho Pitteli. Ten dokonce požádal o(už druhé!) pozastavení členství Ficova SMER-u ve Straně evropských socialistů. V případě vlády české šlo o obavy z reakce voličů při předpokladu, že uprchlická krize bude ještě několik let pokračovat a může být tématem nejen v krajských volbách za rok, ale i v těch následují­cích sněmovních. Vláda se nechala unést bezpečnostním diskur­sem, se kterým logicky přichází ministr vnitra, a zapomněla na sociální rozměr svých politických povinností. Problém, který jsme s dalšími visegrádskými vlá­dami řešili, tak zjevně nebyl ani nedostatek financí, ani obava ze schopnosti práci s pár stovkami lidí zvládnout. Mnohem spíše šlo o obavy z reakcí voličů. Poláci měli volby 25. října, Slováci příští rok v březnu. Maďarská národně konzervativní vláda chce o hlasy připravit ještě radikálnější Jobbik. My se bojíme nejspíše jen médií rozdmýchávajících národovecké vášně. Poláci přesto – na rozdíl od dalších zemí – celou dobu vyjednávali a nakonec se dohodli: Mechanis­mus přerozdělování nebude trvalý a jednotlivé státy budou mít kontrolu nad tím, kdo do jejich země přijde. Stačí zde sledovat Sociálně demokratickou stra­nu Německa, která o uprchlících hovoří jako o příle­žitosti. A jejíž ministryně práce neříká, že neví, jak občanům vysvětlit kroky Evropské unie. Dokola ale opakuje: Jsme dobří a zvládneme to. Stejně jako bezpečnostní hrozbu lze totiž příchod uprchlíků vyložit jako příležitost k prosazení veřej­ných investic. Německo takto chce investovat 6 mi­liard euro(asi třetinu státního rozpočtu Slovenska) do nových bytů, škol i učitelů němčiny. U nás by příchod uprchlíků mohl být pobídkou k prosazení legislativy sociálního bydlení. Ostatně platí, že pro sociální demokracii jsou investice do lidí jejím nejdůležitějším úkolem. Poláci to chtějí využít mimo jiné k tomu, aby ze sběrných táborů v Řecku a Itálii brali do Polska celé Česká, slovenská i maďarská vláda se v uprch­lické krizi nechaly přehlasovat, protože jim to v do-